Pár G (na) mol

FóRuM

Sem pište lidičky vaše postřehy... ..oukydouký

Hlasování

Songy

Historie

Rožďálovický den

Rožďalovice (pátek 1. června 2007)

Delší dobu slibujeme, že něco napíšeme a stejně dlouhou (né-li ještě delší) dobu se tu nic neobjevilo. Že? Takže tedy usedám (po boku s věrnou přítelkyní – basičkou Géčka) a začínám zpytovat své svědomí a podvědomí.

V rozpisu akcí na titulní straně jsme oznamovali několik málo akcí, které že budeme hrát. Mezi ně patřila i akce „Dětský den – hřiště Rožďalovice“. Prvně, když jsem slyšel, že spřátelená kapelka Epidemy (která je mimochodem super partička) chce, abychom si s nimi zabřinkali, byl jsem v radostném skoku tak vysoko, že jsem si dal hlavou o bouřkovou oblačnost, která se táhla nad krajinou. Až když jsem dopadnul a probral se z delíria kredenc, dostavil se logický úsudek: „Co my tam vlastně budeme hrát?!“Vždyť takovej „Joska“ je snad i mládeži nepřístupný!!! Odpověď zněla: „Dejte to tam a basta fidli!“ No tak jo! Jakpak bysme měli narychlo upravovat texty, že?

Takže v den „D“ jsme pobrali ze zkušebny saky-paky, narvali je do filcky a hnali pro basáka. Dle vzoru bludného holaňďana, asi po půl hodině, jsme ho našli před bránou. Rozvalený na trávě, s futrálem pod hlavou a téměř vyžahnutou dvoulitrovkou čehosi, se vystavoval odpornému žahnoucímu slunečnímu záření. Po pár nepublikovatelných větách z něho vypadlo: „No jo, Píďa. Jak má volant v ruce, tak jezdí a jezdí.“ Nacož jsem podal jedinou a v úvahu přicházející odpověď: „ … a ty mě taky!“ A bylo vymalováno.

Vyrazili jsme směr Rožďalovice. Už v polovině cesty se ukázalo, že první navigátor (s basou mezi koleny) nebude to pravé pěnivé. Totiž, když nepřečte název vesničky, ve které se má odbočit, je to špatně!!!! Že?! Natož když chce řidiče (kterej má plný ruce práce s přeloženým autem a plný brejle značek a rozcestníků) navigovat manuálními gestikulacemi v tom smyslu, že hlásí: „Teď doprava!“ a přitom ukazuje přes volant na druhou, opačnou stranu !!! Že? Věřím, že i vy, byste ho při vší slušnosti za … vrhli. Druhý navigátor byl už lepší. (Alespoň ty názvy a přibližný směr určoval pravděpodobněji.) No nic. Zdravý (a střízlivý) orientační smysl řidiče se zas a opět musel prosadit. Že?

Po dvou a půl hodinách, silného pátečního provozu, je konečně cedule Rožďalovice nadohled. HURÁÁÁÁÁ !!! Ouvej !!!!!! Ona to zas není tak malá obec! Dalších dvacet minut tápání a hledání toho určeného místa – hřiště. Ale kterého?! Jo tak vono jich tady je víc? No potěš klobásu! Hele už jsme se trefili. Tak už jsme tu.

Zvukový aparát s obsluhou je již na místě. Provádějí se dodatečné kosmetické úpravy na okolním travnatém porostu a tak se jdeme informovat na zdroj veselí. Po malém občerstvení jdeme zkontrolovat situaci a po domluvě stavíme aparáty. Vše připraveno. Tedy až na bubeníka, ten to valijó v druhým fáru vodněkaď jako je Kolín – nebo kterýho čerta. Ale za pár desítek minut je i on připraven. Takže hurá ke strojům – zvukovka nástrojům. A zvukovka mikrofonů – zpěvů: „Jedna, dva, tři.“ Dobrý, je to v cajku. Malá pauzička, malé občerstvení a jdeme na to.

Postupně zazní Intro, Sosáček, Když nám bylo dvacet, Joska. A teprve teď nám dochází ta prvotní obava z toho, abychom vlastně nez….zkazili tu mládež, pro kterou hrajeme. „Ale soudruzi, to ste špatně!“ Omyl je pravdou!!!

Mírně, ale opravdu jen mírně, vyjevené výrazy (to tu ještě neviděli) maminek a tatínků, těch (tipuju) šesti – až šestnácti-letých dítek (přitakávajících poklepem nohou a kývajících se v rytmu) nás v tom utvrdily! Epidemy to maj podchycený! Dobrá, hutná zábava nesmí postrádat šťávu.

A ta se taky dostavuje.

Po další skladbě Husky, z nás teče pot proudem. I při sebeprocítěnějším pohlazení klapek nástroje klávesáka, nebo razantním virblu bubeníka, nemluvě o monstrózním hoblování ocelových „lan“ na pádle basáka, cítím krůpěje toho, čemu se říká „potit krev“. No bodejť by taky ne! Pódium otevřené směrem k západu, v pozdně odpoledních hodinách vystavené té nejkrutější síle celého vesmíru – kulaté, žhnoucí žízni. Bestie jedna!

Končíme, ždímáme trika a ve zbytku posledních sil ukládáme nástroje do auta. Snad zbytky pudu sebezáchovy nás dopraví ke zdroji, abychom nabrali nových sil.

Zvuková zkouška Epidemy je tu. Bicí, basa, první kytara, druhá kytara. A zpěv. COŽE?! Normální je: „Jedna, dva, tři.“ (Popřípadě i další číslovky.) Ale toto!? „Jebem dva, jebem tři!“ zní z hrdélka zpěváka (šoumena) kapely Epidemy. A heslo dne je na světě!

Smířené výrazy rodičů a nadšené poskoky a výkřiky těch křepčících „mladistvích“ nás utvrzují v tom, že to ti hoši z Epidemy mají v tomto koutku světa řádně podchycený. (Jó, jó. Proutek ohýbej, dokud je mladej.) Tak má byť, tak je to správné. Epidemy hlásá a jásaviště jásá. Jede to na plný kule.

Při sledování toho všeho dění a při navracení se sil do dalšího dění se zastavuji u (v rytmu se houpající) osoby. Slovo následuje za slovem, věta doplňuje další větu a dozvídám se, že tato (skromně a nenápadně vypadající) osoba je strůjcem tohoto všeho dění. Ani nevím, zda-li jsem mu v tom shonu poděkoval. Takže tak činím alespoň teď: „Pane starosto, díky!“ (Za přízeň a za podporu nás, malých kapelčiček a zábavkové „lidové“ muziky.)

Cože? Lidičky, vy nevěříte? Věřte! Vždyť i on je „jenom“ jeden z nás.

Toliko popis dění z této akce, z které odjíždíme uspokojeni, že snad dobrá muzika, dobří lidé a dobrá atmosféra nevymřou na popík. Epidemy – DÍKY za pozvání a snad příště zas.

Cestou zpátky (která netrvala ani polovinu času cesty tam!) již přemýšlíme nad zítřejším večerem u strejdy Chcápka. Jak to dopadne? Rozmluvíme mu to? Nebo ne!?

Ještě vyložit aparáty a nástroje z auta, rozvést kluky a hurá domů do hajan.

Žádné komentáře